Historie farních časopisů
Farní časopisy z pohledu historie - Věnováno všem obětavým redaktorům farních časopisů
PhDr. Marie Plevová, Ph.D. vedoucí Diecézního archivu v Rajhradě u Brna 27. 4. 2021
Už několik let díky pečlivosti sekretariátu pana biskupa končí každé (nebo skoro úplně každé) číslo farních časopisů v jednom výtisku u nás v diecézním archivu. Naším úkolem je zakládat je zde do přehledných sérií, aby tak byly připraveny k zapůjčení případným zájemcům do budoucna. Činíme tak opravdu rádi a každé z těchto čísel přebíráme s velkým zájmem. Na rozdíl od většiny úředního materiálu, který k nám přichází, žádný z farních časopisů neopomeneme alespoň prolistovat, ale nezřídka se stává, že neodoláme, a dříve než je uložíme do řady k předchozím, se do nich s chutí začítáme. Každé nové číslo v nás kromě přirozené čtenářské zvědavosti vzbuzuje především velkou úctu - tušíme, že se za každým z nich skrývají neviditelné desítky hodin něčí práce. Zatímco u některých farních věstníků obdivujeme, jak evidentně stojí na díle několika málo obětavých jednotlivců, u jiných farností musíme oceňovat, jak se jim podařilo sestavit široký, pestrý a dobře fungující redakční tým. Jsou časopisy, které nás od počátku zaujaly tím, s jak minimalistickými formálními prostředky umí předávat svá sdělení, jiné nás naopak nepřestávají překvapovat svojí vysoce profesionální a vynalézavou grafickou úpravou. Samozřejmě absolutní vítězství představuje hodnotný obsah - ten když se povede, máme hned o čem hovořit a hlavně přemýšlet. Podněty z farních časopisů si půjčujeme velmi rádi, byť jsou primárně určeny konkrétním lidem konkrétní farnosti - a protože každá z nich žije svými vlastními problémy, nejspíš ani zdaleka nemáme šanci dohlédnout k tomu, kolik empatie musí každý farní redaktor vynaložit k tomu, aby dokázal odhadnout, čím asi tak může své čtenáře nejlépe oslovit.
V našem diecézním archivu máme uloženu řadu starších farních časopisů a není bez zajímavosti se s nimi seznámit. Na biskupství se farní zpravodaje dostávaly spolu se žádostmi o církevní schválení jejich tisku. Díky tomu naše sbírka nabízí docela slušný přehled o jejich produkci, byť za úplně kompletní ji považovat nemůžeme.
Důvody, které vedly k zakládání farních věstníků, byly v minulosti obdobné jako dnes. Místní zpravodaje byly chápány jako určitý doplněk k náboženským časopisům, které vycházely s širším regionálním záběrem a jejichž předplatné zprostředkovávaly zájemcům farní úřady. Lokální listy měly přinášet čtenářům zpravodajství přímo z nejbližšího okolí. Nechyběly tedy přetisky nedělních ohlášek a aktuální reakce na místní události. Cílem bylo šířit náboženské vzdělávání a povzbuzení ve víře. Duchovní správci si byli už tehdy velmi dobře vědomi toho, jak může takový farní časopis, pokud se zdaří, fungovat jako účinné pojítko přispívající ke stmelení farnosti. Zároveň však v něm spatřovali i důležitý nástroj činnosti pastorační, nezřídka přímo misijní, jako možnost oslovit i ty lidi, kteří do kostela normálně nepřijdou. Velká část farních věstníků se totiž tiskla v nákladu, který odpovídal počtu domácností ve farnosti. Jednotlivá čísla se pak doručovala přímo do schránek, kam je roznášeli dobrovolníci, pro něž se tehdy vžilo pěkné označení horlitelé. To ovšem bylo možné jen v těch případech, kdy se časopisy rozdávaly bezplatně. Byla i řada farností, které si tuto velkorysost dovolit nemohly nebo nechtěly, a proto svůj věstník prodávaly za poplatek ve výši několika desítek haléřů nebo aspoň vybízely k dobrovolnému příspěvku. Běžné bylo, že část nákladů pokrývaly poplatky z reklamy pro místní firmy, přičemž tato reklama bývala často doprovázena upozorněním: "Přijímáme inzerci jen od katolíků!"
Výrazným rozdílem oproti dnešní situaci je u starších farních časopisů docela nízký podíl laiků na jejich redakční přípravě. Velká část věstníků byla v podstatě dílem jednoho muže - buď přímo faráře, nebo (snad ještě častěji) jeho podnikavého mladého kaplana; farníci vypomáhali jen v menší míře. S odchodem kněze mnohdy farní list končil úplně. Nezřídka se ale stávalo, že vzápětí po zániku jednoho věstníku se na jiném místě objevil časopis nový, třeba i obdobně strukturovaný - to když duchovní pokračoval ve své vydavatelské činnosti i na novém působišti.
Nikomu z těch, kdo někdy stáli u samotného zrodu farního časopisu a účastnili se nezbytných vstupních diskusí, asi není třeba zdůrazňovat, co založení takového listu obnáší - že to není jen zajištění kvalitních příspěvků, ale také spousta starostí rázu technického. Po této stránce to máme my ve věku počítačů, laserových tiskáren a copy center v porovnání s našimi předchůdci v první polovině 20. století nepoměrně jednodušší. Ti byli plně odkázáni na spolupráci s místními tiskařskými firmami, v jejichž provedení dostával list standardní grafický střih. Některé farnosti se ve svém entuziasmu uchylovaly k úspornému svépomocnému tisku jednoduchým cyklostylem - bylo to bez jakýchkoli ambicí na estetiku a výsledná kvalita byla velmi slabá. Dnes už jsou bohužel tyto tisky vybledlé natolik, že se dostávají až za samotnou hranici čitelnosti vůbec.
Velká část farních časopisů se důsledně snažila držet se v mezích žánru čistého zpravodaje a kromě farních oznámení přinášela pravidelně slovo duchovního správce k aktuálnímu období liturgického roku nebo poučení z oblasti morálky či církevních předpisů. Zařazovány byly ale také exkurzy do historie farnosti (zde se uplatňovaly přetisky článků docela renomovaných odborníků, jako byli Augustin Neumann nebo Ladislav Hosák), občas se objevují i pokusy beletristické a sem tam se pro odlehčení stává součástí i rubrika s anekdotami.
Začteme-li se do starších farních časopisů, zavane na nás úplně duch doby jejich vzniku. Jako nejtíživější problém byl obecně pociťován odklon společnosti od tradičních hodnot, hromadné opouštění katolické církve ať už směrem k církvi československé, nebo přímo k módnímu trendu být bez vyznání. V reakci na předválečný austrokatolicismus kdo chtěl být pokrokový, musel se přinejmenším distancovat od klerikalismu. Některé noviny (na Moravě např. Červánky nebo Den) využívaly sebemenší příležitosti k zesměšňování katolické církve. Farní časopisy se proto stávají platformou pro apologetické reakce - musíme přiznat, že ne každý z autorů vynikal žurnalistickým nadáním a ostrovtipem, takže často ta obhajoba církve vyznívala trochu neohrabaně.
Když už jsme u těch slabších stránek, asi můžeme přiznat na rovinu, že není třeba si namlouvat, že vše v historických farních věstnících bylo vždycky geniální - mnohé příspěvky nejsou ničím jiným než snůškou zbožných frází. Na druhé straně se najdou ve starých farních věstnících i články, které jsou i po mnoha desetiletích přímo pohlazením. Když P. Josef Zouhar v roce 1945 přeje svým farníkům v Senetářově požehnané prožití vánočních svátků a vše dobré do nového roku, činí tak způsobem nesmírně osobním a vroucím jako skutečný duchovní otec.
Prvním doloženým farním časopisem v naší diecézi je Farní věstník v Telči. Majitelem a vydavatelem tohoto listu byl tamní farář a děkan a pozoruhodný novinářský i podnikatelský talent Simeon Zapletal. Usiloval o to, aby čtenáři na stránkách jeho měsíčníku nacházeli jak poučení, tak zábavu. Kromě duchovních zamyšlení a běžných farních ohlášek přetiskoval na pokračování práce Jana Tiraye o dějinách města, ale pro udržení čtenářského zájmu neváhal zařazovat ani příspěvky spadající až do žánru lehčího bulváru. V tomto směru bývala zvláště oblíbená jeho pravidelná rubrika Rozmanitosti, která přinášela pestrý výběr zpráv od informací o počasí a cenách zemědělských plodin až po groteskní lokální drby. Pozoruhodné přitom je, jak různorodé zprávy řadí časopis za sebe způsobem naprosto mozaikovitým. Hned za seriózním sdělením, že "třetí řád měl slavnostní schůzi odpoledne 8. prosince, při níž jedna členka skládala slib," následuje zpráva, kterak majitel pohřebního ústavu pan Emerán Dub při převozu nebožtíka ztratil aktovku s úmrtním listem. Podobně informace o připravovaném 30. světovém eucharistickém sjezdu v Kartágu v Africe navazuje přímo na barvité vylíčení, jak "tři mladíci s revolvery v mlékárně v Šišmě u Bystřice pod Hostýnem zastřelili rolníka a s uloupenými penězi uprchli." Černá kronika představovala obzvlášť vyhledávané čtení a v Zapletalově podání ani popis několikanásobné tragédie nepostrádá v úvodu prvky zábavné: "V Želechovicích na Olomoucku byl pýchou rodiny Josef Šolc, student techniky v Brně. Na domluvy rodičů přece zkoušek nedělal. I obelhal rodiče, že udělal zkoušky inženýrské. Novému inženýru hned nalezli bohatou nevěstu a stanovena svatba. Tu se lež prozradila. Inženýr dal se přejeti vlakem, otec Šolc ráno o 4. hodině zastřelil manželku a syna Jaroslava v posteli a konečně sebe." Nicméně Zapletalovi nešlo primárně o senzace a dokázal si zachovat smysl pro vyváženost. Jeho zásluhou Farní věstník v Telči vycházel od roku 1919 až do roku 1939, tedy plných 21 let. Ve své době dokonce představoval jediné regionální periodikum v Telči (jak správně zdůrazňuje Wikipedie). Koncem 30. let Zapletal zařazoval do časopisu i zcela vážně míněné politické komentáře, v nichž se kriticky vyjadřoval k nastupujícímu fašismu. Tím se dostával na tenký led a byl si toho dobře vědom, proto po 15. březnu 1939 vydávání časopisu zastavil a dále na sebe raději neupozorňoval.
Jaromír Kubíček ve svém Soupisu novin a časopisů vydávaných na Moravě a ve Slezsku v letech 1918-1945 uvádí k roku 1920 nějaký blíže neurčený Farní věstník, který vycházel v Brně. U nás v archivu ho nemáme a ani se nám nepodařilo vypátrat o něm nějaké bližší zprávy. Pokud byste se s nějakým jeho číslem někde na faře nebo v rodinných sbírkách setkali, vděčně přijmeme do archivu, když ne přímo originál, tak aspoň kopii.
Velký impuls pro zakládání nových farních časopisů představovala encyklika Ubi arcano Dei, kterou vydal papež Pius XI. 23. prosince 1922. Vybídl v ní k většímu zapojení laiků do života církve. Jeho výzva našla praktický ohlas ve hnutí Katolická akce. Jejím programem byl návrat hodnot víry do všech oblastí života společnosti. Strategie Katolické akce v nadsázce odpovídala sportovnímu heslu: "Nejlepší obrana je útok." Jestliže odpůrci do katolické církve šijí ze všech stran, nemůže ona tiše stát a nechat si to jen tak líbit. Musí o sobě dát vědět, mít dostatečnou nabídku vzdělávacích přednášek a duchovních cvičení a musí se nahlas dožadovat svých práv - například na náboženské vysílání v rozhlase. Dobrým prostředkem měl být hodnotný a výchovný film - jeho propagátorem byl P. Josef Soukop. Katolická akce snad zbytečně vyplýtvala část svých sil na aktivity, pro které doba mnoho pochopení mít nemohla - mravnostní odbor měl za úkol obcházet ve městě výlohy obchodů a upozorňovat, kdyby se tam vyskytlo něco mravně závadného, zejména měl bojovat proti nemravným filmům a proti veřejným plovárnám. Tyto pokusy o cenzuru příliš popularity nepřinesly, jinak ale Katolická akce vykonala obrovské množství práce k povzbuzení a oživení víry. Právě proto, že měla tak vysoký kredit, pokusili se komunisté v roce 1949 zmást věřící tím, že její název použili pro označení kolaborantské organizace, jež měla proklamovat harmonickou symbiózu katolické církve s komunistickým státem. Tyto dvě různé Katolické akce je třeba od sebe rozlišovat.
Účinný prostředek v šíření mravní obrody spatřovala Katolická akce právě v hodnotném náboženském tisku. Tuto myšlenku podpořil ve svém pastýřském listu z února 1932 i biskup Josef Kupka. Již v roce 1929 v naší diecézi vzniklo hned několik farních časopisů, které vydávala buď přímo místní Katolická akce, anebo příslušný farní úřad. V letech 1929-1930 vycházel měsíčně Farní věstník pro Velké Brno. Ve stejném období vydával v Rajhradě farní administrátor Vojtěch Horák svůj zpravodaj Vinice. Velmi úspěšně vyvíjela svoji činnost Akce katolická v Nové Říši - její časopis vycházel až do roku 1935. Jednotlivá čísla bývala obvykle koncipována monotématicky - věnovala se sv. zpovědi, nevěře, dušičkám, varovala před adventisty - vcelku se dá říci, že přinášela kvalitní vzdělávání z katechismu. V některých jiných oblastech už to bylo horší - snahy varovat z pozice odborného lékařství před zálibou žen v odívání podle poslední módy z dnešního pohledu snad už působí trochu úsměvně. O vydávání vlastního věstníku se pokusila také Katolická akce ve Znojmě - iniciátorem zde byl P. Bernard Skácel OP, časopis vycházel jako měsíčník a za cíl si kladl: "přinášet zprávy náboženské a paralyzovat činnost věstníků, vydávaných u nás církví československou a metodisty." Tento list ale ještě během prvního roku své existence zanikl. Delšího trvání měl Farní věstník v Koněšíně, jehož vydavatelem byl farář P. Antonín Nevrkla. Časopis přinášel úvahy podle liturgického kalendáře, na pokračování zde vycházel seriál z dějin farnosti, přetiskovány byly povídky Václava Kosmáka, slabší stránku představovala snad jen zvláštní záliba ve zbožných veršovánkách. List vycházel až do roku 1940. Ještě déle vydržel Farní věstník novoměstský, ten docházel ke svým čtenářům až do roku 1943. Jeho iniciátorem byl prof. Karel Žák. Projevil docela slušné žurnalistické nadání, měsíčník měl své pravidelné rubriky, v nichž články s tendencí nábožensko-vzdělávací prokládal odlehčenějším žánrem. (Zajímavá je například jeho zpráva, že "v městě Žďáře vedle holubů rozmohly se straky cizího původu, které četnictvo pochytalo.")
Po podobně rekordní dobu byl vydáván Farní věstník velkomeziříčský, který vznikl roku 1930 a udržel se až do roku 1948, od roku 1947 pod názvem Věstník římskokatolického farního úřadu. Nadšeným propagátorem myšlenky farního časopisu se stal P. Jan Novotný. K realizaci záměru ho přivedl zážitek z roku 1932, kdy v Břeclavi jako kněz narazil na tvrdé nepochopení u farníků. Odmítl tehdy vykonat katolické obřady při posledním rozloučení s jistou paní, které její rodina nechala vypravit pohřeb žehem. To bylo v té době v katolické církvi nepřípustné, a farář proto hledal platformu, kde by mohl co nejširšímu okruhu lidí vyložit své stanovisko. Začal tedy vydávat farní věstník a vytrval v tom až do svého odchodu z farnosti v roce 1938. Redakční práci jako způsob komunikace s farníky si přitom oblíbil natolik, že se do vydávání farního listu pustil i na svých dalších působištích - v roce 1939 v Přibicích a v letech 1947-1948 v Podivíně (pod názvem Podivínská farnost). Farní věstník měli také v Hodoníně, vycházel jako měsíčník v letech 1933-1939, a to zásluhou P. Antonína Pekárka. Podobně zaníceným editorem byl P. Adolf Tesař - jeho Zprávy z ivančické farnosti vycházely nepravidelně od roku 1938 v nákladu až 1350 výtisků. Tesařovy aktivity se zdaleka neomezovaly na farní časopis, byl za války napojen na domácí odboj a byl ochoten i riskovat - pro osoby v ilegalitě vystavoval falešné osobní doklady. Když se toho počátkem roku 1942 gestapo dopátralo, byl zatčen a 16. 6. téhož roku v Kounicových kolejích popraven. I Protektorát byl dobou, kdy vznikaly některé nové farní věstníky - v letech 1940-1941 vycházel v Rosicích jako občasník list Rosická farnost. V roce 1941 si v Kunštátě požádal o povolení k vydávání časopisu místní kněz P. Jaroslav Šafář. Jeho bezprostředním cílem bylo připravit farníky na chystané misie, počítal s tím, že přitom využije zkušeností, nabytých při redigování Farního věstníku novoměstského. List měl vycházet 3x - 4x ročně, žádné jeho výtisky však k dispozici nemáme, takže není jasné, zda se záměr vůbec podařilo uskutečnit. Z válečné produkce farních časopisů bych se zastavila snad jen u už jednou zmiňovaných oběžníků, jež tiskl koncem války P. Josef Zouhar. Byly adresovány senetářovským farníkům, kteří za protektorátu museli opustit své domovy, protože byly zařazeny do oblasti nově vytvářeného vojenského prostoru. P. Josef Zouhar, tehdy ještě mladý kaplan, pečlivě shromažďoval adresy svých bývalých farníků a rozesílal jim pak své listy rozmnožované cyklostylem v kanceláři bezrukého Frantíka v Brně na Kobližné. Jakkoli byla vnější úprava těchto dopisů velmi prostá, po obsahové stránce představují vzácný doklad osobní snahy kněze o povzbuzení konkrétních věřících v těžké době. Jinak se ovšem válečný vývoj ubíral směrem přímo opačným - většina farností musela od farního tisku upustit.
S tím větším nadšením se k této činnosti řada farností vrátila po osvobození, hromadná obnova redakční práce ve farnostech by se dala přirovnat až k malé explozi. Časopisy už vznikaly bez vzájemné koordinace, což se odráží už v jejich názvech - zatímco před válkou byla většina z nich napojena na Katolickou akci a označovala se jako věstník, nyní už jsou jejich názvy velmi různorodé.
V Hodoníně byl časopis založen z iniciativy faráře P. Josefa Prnky. Poměrně dlouho mu trvalo, než se podařilo získat k vydávání časopisu povolení, takže zpočátku tiskl jen příležitostné letáky Zprávy z hodonínské farnosti (není jasné, kolik jich vlastně vyšlo). Teprve později začal vycházet regulérní časopis pod názvem Měsíčník pro farnost hodonínskou. V Břeclavi se o obnovu časopisu zasloužil P. Karel Poul pod názvem Oběžník břeclavské farnosti. V Ivančicích měli dokonce dvě souběžná farní periodika - v letech 1945-1947 Zprávy ivančické farnosti a v období 1946-1948 věstník Náš domov. Jaký byl jejich vzájemný vztah, zda se jednalo o konkurenční podniky, nebo se navzájem lišily koncepcí a tak se doplňovaly, není zcela jasné. Nový farní zpravodaj vznikl hned po válce v Jedovnicích - jak P. František Vodák, tak kooperátor P. Josef Zouhar byli jeho nadšenými redaktory. Pozdrav jedovnickým farníkům z roku 1945 vystřídala o dva roky později Naše farnost. Velmi podobně se do tvorby časopisu pustil ve Křtinách P. František Marek s kaplanem P. Františkem Vlachem, kteří v prvních dvou poválečných letech vydávali Pozdrav křtinským farníkům. V Tvarožné byl často připomínaným vzorem Václav Kosmák - zdejší časopis se jmenoval Z tvaroženské farnosti a vyznačoval se velmi pěknou úpravou. Grafickým ztvárněním se mu velice podobal list Z podolské farnosti, o kterém víme pouze z práce naší badatelky Mgr. Lenky Čanderlové. V roce 1946 inicioval P. Stanislav Krátký v Žarošicích vydávání listu Náš domov, který později vycházel pod názvem Pozdrav z farnosti žarošické. V souladu s charakterem farnosti bylo jeho zaměření výrazně mariánské, kromě úvodníku faráře obsahoval i zprávy z domova a věnoval se také dějinám farnosti - přetiskoval práce Hurtovy. Z dnešního pohledu je zábavná jeho zdravovědná rubrika, kterou vedl jistý dr. Vsevolod Lobov - z jeho rad si dovolím ocitovat: "Nenoste šály a příliš se nebalte. To nechrání před nastuzením. Raději se snažte o otužování organismu. Uši si čistěte čistým prstem, bez dlouhého nehtu. Nepoužívejte ani zápalky, ani tužky. Nelíbejte děti do ucha, může prasknout bubínek. Dostane-li se do ucha hmyz, použijte oleje, nikdy másla." Mezi ostatními dobovými farními časopisy představuje žarošický vzácnou výjimku - jeho vydávání se podařilo udržet až do roku 1949. V roce 1947 se o obdobnou ediční práci pokouší Josef Hudec - jeho dílem je Věstník farnosti vlasatické a branišovické - z úsporných důvodů časopis sám tiskl na cyklostylu, byl si vědom špatné kvality tisku a případné kritice se bránil slovy: "Na nečitelnost jsou farníci zvyklí z přípisů okresního národního výboru." Smyslem jeho listu nemělo být ani tak náboženské poučení, k tomu doporučoval odběr Rozsévače či jiných plošně vydávaných katolických periodik, sám usiloval čistě o místní zpravodajství s cílem dosáhnout, "aby se z pohraničí stala normální farnost." Zůstalo však spíš u pokusu podobně jako v Brně-Husovicích, kde salvatoriáni začali vydávat Pozdrav našim farníkům, a to s velmi nadějným obsahem. Dvě čísla věstníku Pozdrav od svatého Jakuba vydal roku 1948 P. Ladislav Jurák ve Starči, v tomto případě se nejednalo o periodikum v pravém slova smyslu, spíš šlo o dva oběžníky, kterými chtěl duchovní správce umocnit přípravu farníků na misie. Dlouhodobější záměry měl ve Ždánicích farář P. František Šimčák, když založil čtvrtletník Zprávy farnosti ždánské, list však podobně jako řada ostatních nepřežil rok 1948, takže vyšla jen čtyři čísla. Zcela specifickou, účelovou tiskovinou byl Pozdrav z Hlubokých Mašůvek. Vyšel v roce 1949, před zamýšlenou přístavbou tamního poutního kostela. Protože projekt rozšíření historického kostelíčku zpočátku nenacházel zcela jednoznačnou podporou, rozhodl se farář P. Josef Parma vydat informační leták, v němž se pokusil shrnout všechny argumenty pro stavbu i proti ní a vyložit důvody, které ho vedly k tomu, že se přiklonil k variantě jít do stavby.
Jinak ovšem rok 1948 učinil jakýmkoli církevním tiskovinám rázný konec, takže po celých dalších 40 let se s fenoménem farního periodika nesetkáváme vůbec. Jistou jeho náhradou se za komunismu stává samizdat, ten byl ovšem určen jinému okruhu čtenářů a sledoval jiné cíle.
Jestliže po roce 1989 u nás vzniká tolik nových farních časopisů, je to úžasný historický doklad toho, že celá ta desetiletí totality nezadusila úplně všechno, že to ve farnostech stále žije. A protože věříme, že vaše farní časopisy budou zajímat čtenáře i v budoucnu, stále je s takovým potěšením ukládáme do archivu. Dovolila bych si snad k farnostem malou prosbu - pokud víte, že vaše časopisecká produkce u nás není zastoupena v plných řadách, zašlete nám chybějící čísla, třeba jen elektronicky. Stejně tak vděčně přijmeme i případné nálezy historických časopisů, pokud byste na ně ještě někde narazili.
A na samý závěr - Vám všem, kteří jste ochotni redakci farních časopisů věnovat svůj volný čas, patří naše velké uznání i přání, aby Vaše práce přinášela hodně radosti jak Vám, tak Vašim čtenářům.